Romanovci - poslední carská rodina

17. července 1918 byla popravena rodina posledního ruského cara Nikolaje (Mikuláše) II. Romanova. Ušetřeny nebyly ani mladé velkokněžny a jejich teprve čtrnáctiletý bratr Alexej - naopak jejich smrt byla strašlivější než ta jejich rodičů. Teprve po více než devadesáti letech byly nalezeny ostatky všech členů rodiny. V roce 2000 je ruská pravoslavná církev prohlásila za světce a mučedníky.

je to smutné, co je potkalo, to si nikdo nezaslouží

To ano, to co zapříčinili mnozí carové před Mikuláš zaplatil on a jeho rodina vlastním životem.....

Zajímavé je, že to nebyl Lenin, kdo dal rozkaz k exekuci, jak se dlouho říkalo. Rozsudek smrti nad rodinou vynesl Uralský sovět, protože k Jekatěrinburgu se blížili Bílí a československé legie. Věděli, že město neudrží a nechtěli, aby carská rodina byla osvobozena. Proto zaslali do Petrohradu a do moskvy telegramy, že na tomhle se usneli a čekají další pokyny, ale že situace je neudržitelná. Leninovi o telegramu řekli, ale on na něj neodpověděl. Sám spíše chtěl Mikuláše využít jako politické rukojmí, byl mu víc k užitku živí. Ale zase lepší mrtvý Mikuláš než osvobozený Mikuláš. A tak Lenin mlčel a Uralský sovět to vzal jako ano.

Nikolaj

Alexandra a Nikolaj

Olga Nikolajevna v roce 1914

Taťána Nikolajevna v roce 1914

Marie Nikolajevna v roce 1914

Anastázie Nikolajevna v roce 1910

Alexej Nikolajevič v roce 1910

Zajímalo by mě kolika let by se Alexej dožil, kdyby je nezavraždili....

Optimistická předpověď doktorů byla 25 let. Rasputin nicméně tvrdil, že když se dožije 17 let, uzdraví se.

No u Rasputina jeden nikdy neví... já osobně souhlasím s názorem, že z Rasputina udělali spíš oběť (ono je vždycky fajn shodit na někoho veškerou vinu).....nějaké schopnosti mít musel (několikrát přece pomohl carevičovi a to i na dálku).....rozhodně dělal i dobré skutky, žádné že škodil kde se dalo....

Rasputin je velmi rozporuplná postava. Rozhodně měl léčitelské schopnosti a k carské rodině se choval s úctou, nicméně jeho soukromí rozhodně nebylo nevinné. Přes veškerou vychytralost mu chyběl rozhled a státní věci skrze carevnu docela pošramotil.....

Leninův bratr byl popraven za účast na atentátu na Alexandra III:

To ano, ale Lenin se nemstil. Ne skutečně. Nikdy nikoho nemiloval. Jen moc.

Car Nikolaj měl se svou ženou celkem pět dětí - první čtyři byly všechno holčičky, až teprve v roce 1904 se narodil následník trůnu Alexej. Celá rodina byla po revoluci v roce 1917 uvězněna a nakonec po dlouhých měsících v zajetí 17. července 1918 tajně popravena uralskými čekisty ve městě Jekatěrinburg. Jejich ostatky byly nalezeny až v sedmdesátých letech, ovšem v hrobě dvě těla chyběla. To podpořilo víru mnohých, že jekatěrinburský masakr dvě z dětí přežily. Teprve v srpnu 2007 byla nalezena i dvě zbylá těla v minulý pátek bylo oficiálně potvrzeno po testování DNA, že se skutečně jedná o dvě ztracené carské děti.
Existuje mnoho knih věnujících se Nikolajovi, jeho manželce a dokonce i malému Alexejovi, jehož hemofilie byla hlavním důvodem pro příchod muže jménem Rasputin do carského paláce, o carských dcerách se však můžeme dovědět jen poskládáním mozaiky drobných informací a zmínek.

Olga Nikolajevna byla nejstarším carovým dítětem. Podle starého kalendáře se narodila 3. listopadu 1895 v Carském Sele. V dětství prý byla ošklivá. Vyrostla v půvabnou dívku. Měla modré oči a světlé vlasy, široké čelo a štíhlou postavu. Měla také bledou pleť, což byl následek jejích poměrně častých nemocí. Jako malá dostala tyfus a v pozdějších letech trpěla migrénami.
Olga byla velmi citlivá a empatická, upřímná a jako jediná z carských dětí měla prý sklon ke "špatným manýrám" - stála si totiž vždy za svým názorem a občas se kvůli nim ošklivě hádala s matkou. Byla trochu lenošivá, uzavřená a nade vše měla ráda četbu. Podle učitele Pierra Gilliarda byla Olga nejinteligentnější z dětí, ráda se učila a ovládala umění přirozené konverzace.
"Olga Nikolajevna byla velmi přímá, někdy až příliš otevřená, ale vždy srdečná. Byla velmi okouzlující a uměla být nejveselejší z veselých. Když byla menší, trápila své nešťastné učitele všemožnými žertíky. Když vyrostla, byla vždy připravena na každou legraci. Byla štědrá a když to někdo ocenil, okamžitě mu dala odpověď: "Ach, jeden musí pomáhat chudým jak může. I já to nějak musím udělat." Olga Nikolajevna byla oddaná svému otci. Hrůzy ruské revoluce ji zasáhly více než koho jiného. Zcela se změnila, a všechen její veselý duch zmizel." - to napsala baronka Sophie Buxhoevedenová, která byla carské rodině velmi blízká.

Jak vzpomínat na Taťánu? Z fotografií na nás shlíží překrásná tvář, jako vytesaná z mramoru, dokonalá jako antická socha. Temně hnědé vlasy s rudým nádechem, dokonalá pleť, jaksi posmutnělý výraz šedých očí, které však s přicházející nocí vypadaly téměř černé, to vše z ní spolu s její přirozenou elegancí a dokonalými způsoby dělaly skutečnou carskou dceru - to byl dojem, který z ní lidé měli a nikdy se v její přítomnosti necítili zcela volně, ačkoliv byla vždy milá a v skrytu duše netoužila po ničem jiném, než mít přátele.
Narodila se 29. května 1897 na dače v Petrodvorci. Byla nejmilejší carevninou dcerou, protože se matce povahově hodně podobala, nebyla ovšem tak emotivní a vznětlivá. K sourozencům se vždy stavěla velmi ochranitelsky, až jí to vyneslo přezdívku "guvernantka". Její charakter se vyznačoval hlavně přesností, důkladností a houževnatostí. Měla carevninu praktickou mysl a lásku k detailu. Měla méně silnou povahu než Olga, ale v pohotovosti se dokázala rozhodnout rychleji než její starší sestra, a nikdy neztrácela hlavu.
Taťána se ráda hezky oblékala a neúmyslně ve společnosti zastiňovala svou starší sestru. S Olgou si však byla neuvěřitelně blízká. Bylo mezi nimi jen 18 měsíců rozdíl, a to bylo podle učitele Gilliarda samo o sobě "pouto k nepřervání".

Marie Nikolajevna se narodila v Petrodvorci 26. června 1899. Pro zemi byla zklamáním zvláštně proto, že několik dní po jejím narození zemřel carův mladší bratr Georgij a ruský trůn tak měl o jednoho následníka méně. Holčičku si oblíbil hlavně její otec, byla zřejmě paradoxně jeho nejmilejším dítětem. Marie byla od přírody romantická duše. Už jako malá, když ležela na zádech mezi konvalinkami na Dětském ostrově v Carském Selu a dívala se do nebe, si představovala svou svatbu. Jejím největším snem byla vdát se za ruského vojáka a mít dvacet dětí. Byla skutečnou ruskou krasavicí, a jako jediná byla neklamným potomkem ruských carů - všichni její sourozenci měli více či méně rysy německých a anglických předků. Marie byla statná a vysoká, měla překrásné medové vlasy a "tvář Boticelliho andělů".
O Marii je zřejmě nejlepší nechat mluvit ty, kteří ji znali: "Když jsem poprvé poznala velkokněžnu Marii, byla ještě úplné dítě, ale během revoluce jsme byly jedna druhé oporou, a strávily jsme většinu času společně. Byla to úžasná dívka, která měla ohromující skrytou sílu, a nikdy mi nedošlo, jak dokonale byla nesobecká, než přišly ty hrozné dny. Byla také neobyčejně půvabná, obdarovaná klasickou krásou Romanovců: její oči byly tmavě modré, stíněné dlouhými řasami, a měla masy temně hnědých vlasů. Marie byla baculatá, a carevna si ji kvůli tomu často dobírala, nebyla tak temperamentní jako její sestry, ale byla mnohem rozhodnější ve svých plánech. Velkokněžna Marie vždy hned věděla co chce, a proč to chce." Lili Dehnová

"Marie Nikolajevna byla milá dívka, na svůj věk vysoká, obrázek kypícího zdraví a barvy. Měla veliké, přenádherné šedé oči. Její záliby byly velmi jednoduché, a se svým soucitným srdíčkem byla laskavost sama. Její sestry toho zneužívaly a říkaly jí "naše tlusté hodné štěňátko" (le bon gros tou-tou). Rozhodně byla shovívavá a uměla být oddaná a věrná." Pierre Gilliard

Anastázie Nikolajevna se narodila 5. června 1901 v Petrodvorci. Byla nejmladší, ale od starších sester si nedala nic líbit. Naopak, byla to často ona, kdo udával tón, měla konekonců vždy vtipné nápady na nové hry a zábavu. Nebyla hezká jako její sestry, ale měla roztomilost, která se s věkem neztrácela. Ze všech dětí se nejvíce podobala matce - měla modré oči a vlasy barvy jahodové blond, byla dost malá a v zajetí dost ztloustla.
Nejlépe si rozumněla s mladším bratrem Alexejem a sestrou Marií. Spolu s ní byly označovány jako "Malý pár", zatímco Olga s Taťánou jako "Velký pár". Společně sipak sestry vymyslely akronymOTMA, kterým pak podepisovaly dárky a dopisy.

"Anastázie, nejmladší velkokněžna, jako by byla spíš z rtuti než z masa a krve: byla velmi zábavná a nadaná imitátorka. Ve všem viděla něco veselého, a ráda hrála divadlo. Ach ano, Anastázie by byla výborná komediální herečka. Vždycky byla potměšilá, opravdový kluk, ale nebyla v ničem dívčím pozadu, jak jednou poznamenal monsiuer Gilliard." Lily Dehn

"Anastázie Nikolajevna byla původcem všech zlomyslností, a byla chytrá a zábavná, stejně jako líná při hodinách. Byla rychlá a všímavá, s jasným smyslem pro humor, a byla jediná ze sester, která neznala stud. Dokonce i jako maličká bavila muže nad hrobem, kteří seděli vedle ní u stolu, svými překvapivými poznámkami." Sophie Buxhoevedenová

Jsem trochu líná psát teď něco o Alexejovi, tak snad nebude vadit, když sem dám jeden starý článek ze svého blogu:

Ruská říše i nervózní Alexandra se konečně dočkali. 12. srpna 1904, uprostřed válečného stavu s Japonskem a mezi katastrofálními porážkami, se narodil následník trůnu - Alexej Nikolajevič. Rodina mu říkala všelijak - otec "Maličký", matka "Baby" (Děťátko) a sestry Aljoša.

"Sestřičky měly z nového bratra velkou radost a ihned ho zkritizovaly. Při křtu byly oblečeny do dvorského šatu z modrého saténu, podloženého stříbrem a olemovaném stříbrnými stuhami a knoflíky, a měly stříbrné střevíčky. Kokošníky byly z modrého sametu vyšívaného perlami, byly tak sladké a něžné! Byla to jejich první oficiální ceremonie a moc se jim líbila." (Margaret Eagerová)

Devítiletá Olga navíc byla při křtu přítomná jako jedna z početných kmoter.

Pierre Gilliard vzpomíná: "Alexej byl centrem pozornosti celé rodiny," Jeho sestry ho zbožňovaly. Byl pýcha a radost svých rodičů. Když byl zdravý, palác se úplně změnil. Všichni a všechno jako by se koupalo ve slunci..."

Příliš brzy se však ukázala hrozná skutečnost: Alexej byl postižen dědičnou chorobou, hemofilií. Každé menší zranění, každá odřenina či modřina mohla být smrtelná. A jelikož byl Alexej následníkem trůnu, stalo se z této věci státní tajemství, které bylo úzkostlivě střeženo až do roku 1912, kdy po zranění ve Spale Alexej téměř zemřel.

Alexej byl pohledný, veselý chlapec s dobrým srdcem, byl však také rozmazlený a málokdy si uvědomoval, že překročil únosnou míru. Jednou při obědě s hosty, když mu bylo sedm let, dokonale své rodiče zahanbil. Provokoval ostatní, odmítl sedět na židli, nejedl své jídlo a pak olizoval talíř. Otec se odvrátil a snažil se ho ignorovat. Matka vyplísnila Olga, že ho nenapomenula. Přítomný velkokníže Konstantin to Alix zazlíval a do deníku si zapsal: "Byl to nesmysl. Olga si s ním nemůže poradit sama."

Sestry byly jeho nejbližší bytosti, především Anastázie, které záviděl, že smí hrát tenis a jezdit na kole, a také lézt po stromech. Olga byla často jeho ochránkyní a Taťána pro něj byla druhou matkou. Jeho vztah k Marii byl také vřelý, miloval ji hlavně pro laskavost, se kterou si od něj nachala všechno líbit. Tedy téměř všechno. Jednoho dne se při hře v karty tak moc pohádali, že se "aféra" musela řešit výslechy v otcově pracovně.

Když mu bylo deset, našla ho Olga, jak leží na zádech a pozoruje mraky. Zeptala se, co dělá. "Rád přemýšlím a rozjímám," odpověděl Alexej. Olga se tedy zeptala, na co rád myslí. "Ach, na mnoho věcí. Užívám si slunce a krásu léta jak dlouho to jen jde. Kdo ví jestli jednou nebudu moct?"

Alexej vypadá hodně sympaticky, ale asi to muselo být těžké žít s vědomím nemoci, s tím, že asi moc vládnout nebude.

Upřímně si myslím, že Alexej žil přítomností, jako každé dítě. Navíc nebyl nemocný stále, mezi záchvaty nemoci byly dost dlouhé intervaly - jednou třeba i celé dva roky. Mnohem víc se týrali jeho rodiče. Alexej byl velmi veselé a optimistické dítě s úžasnou chutí do života, nemyslím, že on sám by se trápil. Ve svých denících si mnohem víc stěžuje na případnou nudu, než na svou nemoc.

velmi smutný osud