Alexander III. a Marie Fjodorovna

Snad se nikdo nebude zlobit, když tady vytvořím další "romanovské" téma, ale nemůžu si pomoci. Tak jako mne fascinuje poslední carská rodina, zamilovala jsem si i tu předposlední Především carevna Marie Fjodorovna mi připadá jako jedna z nejtragičtějších a nejobdivuhodnějších žen v historii Evropy. Je to koneckonců její tvář, kterou teď používám jako avatar i banner. A jelikož by se mi jen sotva podařilo splácat něco lepšího, posílám článek, který jsem sepsala už před nějakou dobou...



26. října 1847 se v takzvaném Žlutém paláci v Kodani narodila princezna. Bylo jí dáno jméno Marie Sofie Frederika Dagmar a byla členkou panovnického rodu Schleswig-Helstein-Sonderburg-Glüksburgů. Jejími rodiči byli princ Kristián a princezna Louisa, poměrně chudí příbuzní dánského krále. V době jejího narození nikdo netušil, že jejich potomci budou jednoho dne vládnout nejen v Dánsku, ale také v Řecku, Norsku a po ženské linii i v Rusku a Anglii, Rumunsku a dalších zemích, a rodičům, kteří se v roce 1847 radovaly z druhé dcerušky, se bude přezdívat "prarodiče Evropy". Mezitím jejich děti vyrůstaly ve velice skromných poměrech, které byly sice přísné, ale zároveň velmi láskyplné.

Dagmar měla tři starší sourozence: Frederika, Alexandru a Viléma, a dva mladší: Thyru a Valdemara. Všichni si byli velice blízcí, ale obzvláštní pouto se utvořilo právě mezi Dagmar a Alexandrou. Když mluvili o svých dcerách, jejich rodiče je označovali jako "ta krásná, ta chytrá a ta dobrá". Ačkoliv vysoká, plavovlasá Alexandra byla považována za nejkrásnější ze tří sester, Dagmar byla nesmírně inteligentní, bystrá a elegantní, měla také velký talent na malování.

V době narození Dagmar sloužil její otec v dánské armádě, zatímco její matka Louisa Hessensko-Kasselská, opatrovala rozrůstající se rodinu. Jelikož jejich jmění bylo skutečně velmi malé, plnili oba rodiče velice často funkci lektorů a vychovatelů. Věci se radikálně změnily, když v roce 1852 uznal bezdětný král Frederik VII. Dánský Dagmařina otce za svého následníka, především proto, že princezna Louise byla jeho neteří. Existovalo více možných kandidátů, někteří stáli trůnu blíže než princ Kristián, ale jejich sňatkové vazby do zahraničí byly komplikovanější. Princ Kristián se stal králem v roce 1863 a jeho rodina se tak stala jednou z nejdůležitějších v Evropě. A začala obratná sňatková politika, organizovaná povětšinou ambiciózní novou královnou Louisou. Nejprve byla provdána nejstarší princezna Alexandra "Alix" za anglického korunního prince Edwarda, dalším významným úspěchem bylo zvolení prince Viléma na řecký trůn, kde přijal jméno Jiří I. a oženil se velkokněžnou Olgou Konstantinovnou z Ruska.

Nyní byla na řadě na vdávání mladičká Dagmar. Královna Louise se zaměřila na ruský dvůr, kam chtěla "udat" dceru Alexandru v případě, že by nedošlo ke sňatku do Británie. Kdo ví, jak by se pak vyvíjely osudy Ruska? Ruskému caru Alexandru II. se spojení s Dánskem velice zamlouvalo. Sám byl ženatý s německou princeznou (stejně jako mnoho jeho předků), ovšem země byla po léta silně proti-německy zaměřená a bylo vhodné poohlédnout se po nevěstě někde jinde. A tak roku 1864 odcestoval ruský následník trůnu Nikolaj Alexandrovič do Kodaně. A spojení s Dánskem se mu začalo zamlouvat také. drobná, půvabná princezna se mu hned zalíbila a jí se zase zalíbil on. Byl zábavný, vzdělaný, inteligentní, zajímal se o umění a ve své době byl považován za skutečného krasavce. Zasnoubení proběhlo k velké radosti všech zúčastněných. A Německo, kde vládl železnou rukou kancléř Otto von Bismarc pukalo vzteky. Pouhý rok předtím se vedla dánsko-německá válka o Šlézvik a Holštýnsko, tradiční dánské državy. Němci je získali pro sebe - spolu s nekonečnou nenávistí dánského panovnického domu. Do nových zemí a rodin si ji odnášely všechny děti včetně Dagmar.

Nyní ale byla šťastná, byla veselá a zamilovaná. Car ji pozval na několik týdnů do Petrohradu, kde původem chudou princeznu zcela ohromila nádhera ruského dvora. Okamžitě jí propadla. Protančila celé dny a noci - i když několikrát jí pošlapal střevíčky neohrabaný a těžkopádný bratr jejího snoubence, budoucí švagr Alexander. "Saša", jak mu v rodině říkali, nebyl ani tak krásný, ani tak chytrý ani tak zábavný jako "Niksa." Plesy rád neměl, a účastnil se jich jen z povinnosti. A tak jen bloumal sálem, s nikým se nebavil. A se zvláštním pocitem neustále sledoval bratrovu droboučkou snoubenku, která kroužila tanečním sálem v rytmu waltzu. Saša se bláznivě zamiloval. Ale miloval svého staršího bratra, a všechno si nechal pro sebe.

Ale již v dalším roce, 1865, měla Dagmar prožít první ze svých tragédií. Carevič Nikolaj totiž po úrazu páteře trpěl kostními souchotinami. Jeho stav se velice zhoršil a tak ho převezli na léčení do lázní ve francouzském Nice. Ale už mu nebylo pomoci. Poplašená princezna se svou matkou se okamžitě rozjely za ním a přidaly se k již předem truchlící romanovské rodině, která se také shromáždila u lůžka umírajícího. Niksovi už nebylo pomoci. V posledních chvílích byla Dagmar u něj a polykala slzy, když tiskl k srdci její hlavu. Z druhé strany postele stál Saša a držel bratra za ruku. Z posledních sil Nikolaj vzal za ruku i Dagmar a spojil ji s rukou mladšího bratra. Proč to udělal? Snad věděl, jak důležité je spojenectví s Dánskem. Snad uhodl, co se skrývá v bratrově srdci.

Naprosto zničená žalem se sotva osmnáctiletá Dagmar vrátila s matkou do Kodaně. Kromě ztráty
Princezna Dagmar
první lásky ji hodně trápilo i vědomí, že Rusko, to krásné Rusko a nádherný důr i milí lidé,které si zamilovala, nikdy nebudou její a ona k nim nikdy nebude patřit. Navíc se již velice sblížila s carem Alexandrem a carevnou Marií. Její příbuzní se dokonce vážně strachovali o její zdraví. Aby ji trochu utěšil, ujistil ji truchlící car, že ji přesto bude už vždy patřit do jeho rodiny. Byl zřejmě značně překvapen, když ho Saša požádal o svolení k sňatku s bratrovou snoubenkou, nicméně napsal o tomto návrhu královně Louise. Ta souhlasila, lepší nabídku pro dceru si stejně nemohla přát, ale vymínila si několika měsíční prodlevu "aby lidé nepomlouvali." A tak v červnu 1866 odjel nový carevič Alexander do Kodaně, kde jen čekal na vhodný okamžik. Přišel, když zůstali s Dagmar sami v jejím pokoji a prohlíželi si fotoalbum. Požádal ji o ruku. Ona se rozplakala radostí, vrhla se mu do náruče a políbila ho. Ačkoliv skutečnou lásku k němu si vypěstovala až později, přece jen jí byl milý, známý a představoval pro ni novou cestu do Ruska. Zasnoubení bylo oficiální.

1. září toho samého roku opustila oblíbená princezna Dagmar Kodaň. V davu lidí, kteří se s ní přišli rozloučit před odjezdem, byl i Hans Christian Andersen. Ten si do svého deníku poznamenal: "Včera na molu, když mne míjela, zastavila se a vzala mě za ruku. Mé oči byly plné slzí! Ubohé dítě! Ach, Pane, buď k ní milostivý! Říkají, že v Petrohradě je krásný dvůr a carova rodina je hodná, přesto míří do neznámé země, kde jsou lidé jiní a náboženství je jiné, a kde nebude mít vedle sebe nikoho ze starých přátel."

Po příjezdu do Ruska ji v Kronstadtu uvítal car Alexander II. s celou rodinou a byl jí udělen titul velkokněžny. Dagmar podle zvyku konvertovala k pravoslavné církvi a přijala jméno Marie Fjodorovna. Saša a posléze celá rodina se k ní od té doby obraceli jako k "Minnie".
Úchvatná svatba se konala 9. listopadu 1866 v kapli Zimního paláce. Po svatební noci si Alexander zapsal do deníku: "Sundal jsem si bačkory a stříbrem vyšívaný župan a ucítil jsem tělo své milované vedle sebe... Jak jsem se cítil potom, neopovažuji se zde napsat. Potom jsme si dlouho povídali." Po ukončení svatebních oslav byl novomanželům dán k užívání Aničkovův palác, kde žili dalších patnáct let, pokud zrovna nepobývali jinde.

Hezkou dánskou princeznu Rusové přijali s nadšením. Byla veselá a společenská, uměla se krásně oblékat a vedle hřmotného, ramenatého Saši vypadala její droboučká postava nesmírně roztomile. Hned zpočátku se začala učit rusky ze všech sil se snažila pochopit ruský lid, jen málokdy zasahovala do politiky, raději se věnovala své rodině, charitám a také milovaným plesům. Nikdy ji ale neopustila zášť k Německu, a vzhledem k tomu, že Saša byl srdcem pravověrný Rus, nedalo jí velkou práci přenést tuto nelibost i na něj.

Saša jí nikdy nic neodepřel a celý život jí byl věrný. Jeho nadšení neznalo mezí, když milovaná Minnie porodila první dítě - syna Nikolaje (1868). Následovaly další děti - Alexander, který do roka zemřel, Georgij, Xenia, Michail a Olga. Rodinný, vcelku poklidný život však vzal za své po smrti carevny Marie Alexandrovny, kdy se Alexander II. znovu tajně oženil se šlechtičkou Dolgorukou. Saša tuto ženu nenáviděl již dlouho předtím, nyní se navíc začala objevovat u rodinného stolu. Minnie ji také nemohla vystát, a nepomohlo ani to, že kněžna Dolgoruká se nad ni nesnažila povyšovat a při každém setkání jí líbala ruku.

Ráno 13. března 1881 se Marie vypravila se syny Nikolajem a Georgijem bruslit na zmrzlou Něvu, když přišla zpráva, že byl spáchán atentát na Alexandra II. Minnie se okamžitě rozběhla do Zimního paláce, když tam dorazila, pořád ještě držela v ruce brusle. Do deníku si zapsala: "Nohy měl strašlivě rozdrcené a otevřené až ke koleni, krvácející hmota s polovinou boty na pravém chodidle, a na levém zůstalo pouze chodidlo." O několik hodin později Alexander II. zemřel. Minnie věděla, co přijde. Beze slova se zavěsila do svého manžela a oba se společně objevili na balkóně Zimního paláce. Nový car a carevna. "Naše nejšťastnější a nejhezčí časy jsou pryč," zapsala si, aniž věděla, jakou má pravdu. "Můj mír a klid jsou pryč, ode dneška se už budu moci pouze strachovat o svého Sašu."

Korunovace se uskutečnila v Moskvě 27. května 1883 a účastnilo se jí na 8000 hostů. Ovšem hned po oslavách je přesvědčil hlavní představitel tajné policie, generál Šerevin, aby se rodina přestěhovala pro větší bezpečnost do paláce Gatčina, asi hodinu cesty od Petrohradu. Obrovský palác měl 800 místností, ale car si na přepych moc nepotrpěl, a tak rodina bydlela v podkrovních místnostech, které za dob Kateřina II. patřily služebnictvu. Minnie uvyklá zábavám v Petrohradě se v Gatčině nudila a vždycky měla radost, když se na Zimní sezónu mohla vrátit do Petrohradu. Stala se skutečně tou nejobdivovanější carevnou všech dob, a ačkoliv byla malá, všichni kdo ji spatřili svorně tvrdili, že se vždy nesla jako pravá carevna a nikdo nemohl pochybovat o tom, kdo je ta elegantně oblečená dáma před ním. Tak jako její sestra Alexandra v Anglii Minnie určovala módní trendy a udržovala proslulost dvora. Jí pro radost Saša občasně zval hudebníky i do Gatčiny, měl ale ve zvyku během večera posílat jednoho po druhém pryč, takže Minnie vždy poznala, kdy je konec plesu. Ona sama se zase vztekala, když předváděl svou pověstnou sílu, a tak Saša ohýbal talíře a lámal stříbrné vidličky jen před svými dětmi a potajmu.

Po vlakovém neštěstí v Borkách, kde celá carská rodina jako zázrakem unikla smrti, měl Saša podlomené zdraví a ani trochu mu nepomohlo, že se nevzdal své oblíbené vodky. Když Gatčinu v červenci 1894 navštívila Mariina starší sestra Alexandra, vyděsilo ji, jak se její švagr změnil a zeslábl. Minnie i jeho navíc trápil syn Nikolaj - kterému po dlouhém (a zbytečném) rozmlouvání povolili sňatek s německou princeznou Alix Hessenskou. Oba věděli, že Alexandrův život se chýlí ke konci. Na radu lékařů se odebrali do Livadie, kde se k nim postupně přidali všichni členové rozvětvené rodiny - i samotná Nikolajova snoubenka.

1. října 1894 Saša zemřel své ženě v náručí.Minnie byla zoufalá. Jistě si vzpomněla, jak takto před lety držela v náručí i svého prvního snoubence. Do deníku si napsala: "Mám zlomené srdce a jsem naprosto zoufalá, ale když jsem uviděla šťastný úsměv a mír v jeho tváři, který se na ní potom objevil, dalo mi to sílu." Největší útěchou jí v té době byla přítomnost starší sestry Alexandry.

Nastala tak nová éra nejen pro Rusko, ale i pro carskou rodinu. Místo silného Saši byl na trůně Nicky, který se nerad hádal a byl vždy zdvořilý, zatímco jeho otec se snadno rozhněval a budil hrůzu. Hlavní rádkyní téměř všem svým příbuzným se stala "teta Minnie", která měla od počátku velký vliv i na nezkušeného syna. Nicméně její nepříliš vřelý vztah k jeho manželce způsobil, že se nevídali příliš často. Důvodem k této nelásce byla nejenom naprostá nepodobnost jejich charakterů, ale později hlavně otázka Rasputina. Hrabě Sergej Witte poznamenal, že carevna vdova měla obdivuhodný rozhled a diplomatický takt.

Carevna, která tak ráda zářila, se však jen těžko loučila s tím, že již nemá výsadní postavení. A jelikož její snacha o toto postavení nejevila přílišný zájem, Minnie nadále bavila společnost a udržovala si široký okruh příznivců. Zůstala bydlet v Aničkovově paláci, jelikož jako pouhá vdova po carovi nebyla již v takovém nebezpečí od atentátníků. Když přebolela Alexandrova smrt, začala se Minnie věnovat také svým vnoučatům - v roce 1895 se narodily první dvě vnučky - Nikolajova dcera Olga a o něco dříve Xeniina dcera Irina. Právě Irinu měla Minnie ze svých vnoučat nejraději. Zbavená většiny oficiálních povinností, cestovala hodně po Evropě a značnou dobu trávila v rodném Dánsku. Zde si pořídila na venkově vilu Hvidore, kam se vždy na čas uchylovala se svou sestrou Alexandrou, v létě se většinou plavila na nejluxusnější carské jachtě Polární hvězda.

Aby udržela svoji dceru Olgu v Rusku, provdala ji téměř proti její vůli za Petra Oldenburga, a velice ji zklamalo, když se tento svazek zcela zhroutil. Další těžkou ránou byla smrt syna Georgije, který trpěl tuberkulózou, v roce 1899.

Roky plynuly a přišla první světová válka. Těsně před jejím vypuknutím byla Minnie v Anglii na návštěvě u sestry, a při návratu jí byl odmítnut průjezd Německem. Musela cestovat zdlouhavě přes Dánsko a Švédsko, než se konečně vrátila do Petrohradu. Z války sice radost neměla, ale prohlásila, že alespoň konečně může dát plně najevo, jak ty hrozné Němce nenávidí. Vzhledem ke svému věku se Minnie nestala ošetřovatelkou jako její snacha a vnučky, nicméně značně podporovala Červený kříž a charitu, na čas kvůli tomu přesídlila do Kyjeva. Tam ji zastihla i revoluce. Když se dověděla o abdikaci svého syna, okamžitě se za ním rozjela a strávila s ním dva dny. To bylo naposledy, co se viděli.

Z Kyjeva se pro větší bezpečnost přestěhovala na Krym. Brzy se k ní připojili někteří nejbližší příbuzní.
Zde se k ní dostaly první znepokojivé zprávy o osudu jejích synů. Několik dní po vraždě carské rodiny v Jekatěrinburgu k ní dorazil posel "od Nickyho", který jí řekl o těžkostech života v Jekatěrinburgu. "A nikdo jim nepomůže ani je neosvobodí - pouze Bůh! Pane, zachraň mého ubohého, nešťastného Nickyho, pomáhej mu v jeho těžkých zkouškách!" V deníku sama sebe snažila utěšit: "Jsem si jistá, že se všichni dostali z Ruska a Bolševici se teď snaží zakrýt pravdu." K tomuto přesvědčení se upínala až do smrti. Pravda byla příliš bolestná. Téměř všechny její dopisy synovi a jeho rodině se ztratili, ovšem v jednom z nich čteme: "Víš, že jsi v mých myšlenkách a mé modlitby Tě nikdy neopouštějí. Myslím na Tebe ve dne v noci a někdy je mi tak těžko u srdce, že mám pocit, že to již déle nevydržím. Ale Bůh je milosrdný. Dá nám sílu projít touto hroznou dobou." Její dcera Olga Alexandrovna později napsala: "Jsem si jistá, že hluboko v srdci se matka zatvrdila proti pravdě několik let před svou smrtí."

Minnie a většina její rodiny se dostali z Krymu na jaře 1919 na palubě britského křižníku Marlborough, což do té doby carevna vdova odmítala, a již nikdy se do své země nevrátili. Minnie krátce pobyla na Maltě a v Londýně, nakonec se ale vrátila do milého Dánska, kde se usadila ve svém Hvidore. Minnie, kdysi panovnice obrovské říše, se nyní vedle sestry Alexandry, která s ní trávila stále více času, cítila poněkud odstrčená. Ruští emigranti ji nicméně stále považovali za svou vládkyni, respektovali ji a velice si cenili jejích rad a pomoci. Když ale byla požádána, aby se stala regentkou ruského trůnu, odmítla se slovy, že "Nikdo neviděl, že by Nickyho zabili." Finančně podporovala vyšetřování Nikolaje Sokolova, ale nikdy se nesetkali. Na poslední chvíli poslala velkokněžna Olga do Paříže telegram, kterým schůzku zrušila. Pro starou, nemocnou ženu by bylo příliš bolestné poslouchat o brutální vraždě syna a pěti vnoučat. Ze stejného důvodu se Minnie nikdy nesetkala s Annou Andersonovou.

Jako by se čas kolem ní zastavil, jen její milovaní ji jeden po druhém opouštěli. Zbyly jí jen vybledlé vzpomínky na úchvatné plesy a slavnou Rus, kterou zažila po boku Saši. V listopadu 1925 zemřela její sestra Alexandra. To byla poslední rána. Její zeť Alexander Michajlovič napsal, že "byla připravena setkat se se Stvořitelem."

Zemřela tiše ve Hvidore 13. října 1928jako osmdesátiletá.

Pohřbili ji v pravoslavném kostele v Kodani, v chrámu Alexandra Něvského. V roce 2005 se královna Margaret II. Dánská a ruský prezident Vladimir Putin dohodli, že by bylo vhodné uložit ostatky bývalé carevny k věčnému spočinutí v Rusku, také s ohledem na její vlastní přání ležet vedle Saši. Pohřeb se konal 23.-28. září 2006 a účastnili se ho například dánský korunní princ a princezna, princ Michael z Kentu s manželkou.

Shromáždilo se nesmírné množství lidí a došlo k nepříjemnému incidentu, když v tlačenici spadl do hrobu ještě před rakví dánský diplomat. A tak se 78 let po své smrti a 140 let po prvním příjezdu do Ruska konečně princezna Dagmar dočkala klidu. Milovala dva bratry. Jeden jí leží po boku, druhý spočívá nedaleko. Všichni našli své místo v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě.

Podobný životopis Alexandera, tedy posledního skutečného autokrata, si můžete přečíst tady: TADY a TADY

Skutečně vybraná společnost: Princezna Dagmar (budoucí carevna ruská) se sourozenci - Princi Frederikem (budoucí král dánský) a Vilémem (budoucí král řecký) a sestrami Alexandrou (pozdější královna anglická) a Thyrou (pozdější královna hannoverská)


Mladinká Dagmar (vlevo) se sestrami

V Rusku bylo spoustu zajímavých osudů.
Strašně se mi líbila ta část, jak odmítla stát se regentkou - nikdo neviděl, že Nickyho zabili. Alespoň měla naději.

Vždycky mi připadalo, že to někde hluboko věděla, ale odmítla tomu věřit - tvrdohlavě jak měla ve zvyku. Léta po smrti své sestry se už zřejmě jen připravovala na pouštění světa. Obklopená fotografiemi a vzpomínkami..... Vždycky mi připadalo, že její láska ke dvěma bratrům (a jejich k ní) je jako ta nejnechutnější červená knihovna....

V roce 1919 si zapsala do edníku: "Dnešek je pro mne navždy bolestnou, krutou vzpomínkou. Před 54 lety v Nice zemřel nezapomenutelný Niks sržíce mne za ruku až do konce! Jak zoufalá jsem tehdy byla, veřila a cítila jsem, že skončilo mé životní štěstí a navždy bylo zničeno, a pouze Náš Pán proměnil to všechno v nejlepší a dal mi potom tolik radosti skrze jeho milujícího bratra, mého vlastního požehnaného anděla Sašu."

To, jak si Niks vybral dagmar je taky jako z pohádk. Rád sbíral takzvané "carte de visite" - fotografie různých šlchticů a královských rodin. Když mu bylo sedmnáct, dostal nový balíček těchto obrázků. Na jednom byla dvanáctiletá princezna Dagmar Dánská. Nikolajovi se děvčátko nesmírně líbilo a začal její obrázky sbírat ještě vášnivěji. Když se ho po několika letech jeho otec zeptal, zda nepomýšlí na ženění, jeho volba byla dávno jasná.

Zásnubní pohlednice Dagmar a Nikse

A zásnubní fotografie Saši a Minnie

A takhle strašlivě to dopadne, když chci krásnou Minnie nakreslit já....

Ale vždyť je to moc hezký.

Ale nedopadlo to jak jsem chtěla No nic....

Následující úryvek z knihy "Za oponou ruského dvora" od hraběte Pavla Vasilije (který ve skutečnosti byl princezna Jekatěrina Radziwillová) je i navzdory tomu, jak nespolehlivé jsou faktické údaje, které autor podává o poslední carské rodině, skvělou ukázkou toho, jak byla marie Fjodorovna nesmírně populární a proč:

"Trpělivost, vznešenost, starostlivost a mnoho výborných vlastností mladé velkokněžny přineslo ovoce a dobylo srdce jejího muže, který ji nakonec miloval vší silou vášně, než v něm byla, zcela jí důvěřoval a našel v ní nejen oddanou společnici, ale také moudrou rádkyni a skutečnou přítelkyni v těžkých a závažných chvílích.

Car Marii Fjodorovnu jednou nazval „ruským andělem strážným“ a stejně jako vždy hovořil pravdu. Jen málo královen se chopilo své moci s takovým odhodláním konat dobro. Jen málo jich mělo dar milosti a touhy být odpouštějící a milá. Žádná modlitba ji nenechala lhostejnou, žádné bezpráví, které viděla, nebylo nepotrestáno. Její něžný úsměv, laskavý pohled jejích očí, těch velkých, zářivých tmavých očí, které jako by dokázaly číst v lidské duši, přineslo jejímu manželovi víc přátel než utracené miliony nebo roky dřiny.

Kdykoliv se objevila, ať to bylo v tanečním sále, obklopená carskou pompou a ozdobená korunními šperky, nebo v prosté chýši, kdykoliv ji někdo spatřil, přinášela s sebou světlo, radost a útěchu. Její snahy v otázkách charity byly neutuchající, přispěla k vymícení mnoha zlořádů a její dobré činy, aniž byly stavěny na odiv, jen podtrhovaly něhu a krásu její okouzlující povahy. Jako manželka a matka, jako carevna a vládkyně, Marie Fjodorovna byla příkladem pro všechny. Z výše trůnu, na němž seděla s takovou vznešeností, přinesla do Ruska respekt pro soukromý život panovníka, který do té doby neexistoval. Do velké míry měla nad carem politický vliv, a přesto by to nikdo nehádal, tak chytře to skrývala před světem a nikdy se nepletla do politiky. "

Kdo je to princezna Jekatěrina Radziwillová?

To byla šlechtična, velmi známá v tehdejší společnosti, velmi zcestovalá a inteligentní, jenže taky hrozná drbna, kterou si dnes pamatujeme jako jednu z úhlavním nepřátel carevny Alexandry Fjodorovny.

Ti z vás, co se čas od času staví u mně na blogu, už možná viděli korunovační střevíčky mé nejmilejší carevny

Přesně tak, viděli...ikdyž mně to připadá, když vidím veškeré zdobené sřevíčku, trochu konraproduktivní - přece jenom nejsou vidět, tady ty botičky jsou spíše pro příjemný pocit její nositelky.

Podpatky - výborné, ještě žádné přehnané jehly.

Tyhle podpatky měly hlavně praktický účel. Korunovační róba plus šperky byly pěkná váha, carevna musela hodně stát a taky chodit po schodech. V dnešních jehlách by to asi jen sotva vydržela....

Následující si Saša napsal do deníku předtím, než se odvážil požádat Minnie o ruku: "Cítím, že bych se do drahé Minnie mohl opravdu hluboce zamilovat, jelikož je nám tak milá. Bůh dá, aby všechno upravil tak, jak si přeji. Nejsem si jist, co k tomu řekne drahá minnie, nevím, co ke mně cítí a to mne velmi mučí. Věřím, že spolu můžeme být šťastní. Usilovně se modlím, aby mi Bůh seslal mé štěstí."

A tu je jeden z mých nejmilejších obrázků carevny (tehdy ještě velkokněžny) s jejími sestrami:

Marie je ta uprostřed?

Kdeapk Uprostřed je nejstarší Alexandra (Ty krásná), vpravo nejmladší Thyra (Ta dobrá) a Dagmar je ta dáma v modrém (Ta chytrá)

Krátký článek o vztahu Dagmar a Alix, a také jejich zajímavém incidentu z roku 1873

http://otma.blog.cz/1003/rusky-andel-a-anglicka-krasavice

To je zajímavý, dnes se dámy strachují, že ta druhá bude mít stejné šaty a ony z toho udělají přednost.

Ty střevíčky jsou nádherné. Podpatek tak akorát a navíc stabilní. Občas se div nezačnu smát nahlas, když vidím jak se u nás v tanečních mladé dámy potácejí...skoro jako by měly něco upito.

Netančí v jehlách, že ne?